Vše na co si zpomenete

hry online zdarma pro všechny
share-rapid

Chat

Reklama24

Aukro

Návody

Jak kupovat auto

Pár rad jak koupit auto!!!!!!!!!!!

Auto… sen snů. Koupit auto, to není jako koupit rohlík. Probereme tedy postupně všechny možné zákruty koupě a užívání auta, ale na úvod je potřeba se vrátit do doby, která skončila teprve včera…

Víš jak se za dob rudého teroru kupovala auta? Nijak. Nekupovala se. Dodávala se. Musel jsi čekat. Dlouho. Na Škodu 100 tak kolem dvou let. Nejhůř z tábora děsu na tom byli v NDR. Na Trabanta se tam čekalo v pořadníku 15 let. Jo, tohle je pravda.

Takže, když jsi chtěl auto, vyrazil jsi do polí za město... za okresní město, protože v každém okresním městě byl podnik Mototechna, možná pamatuješ to stylizované "M". Tak ta Mototechna, to byl zpravidla oplocenej hektar udusaný hlíny a uprostřed stál většinou odpornej, špinavej barák. Kolem stály traktory, nákladní auta, kombajny, dvanácettrojky, a mezi tím čas od času stála osobní auta. Jaká? Moskvič, Žiguli, Trabant, Wartburg, Škoda a Oltcit.

No, tak jsi jednou došel za ten plot. Tam byl chlap, zpravidla v modrém plášti a pár ženskejch. Taky v pláštích. Zeptali se tě, co chceš.

"Chtěl bych Škodu 100, embéčko," zašeptal jsi nesměle.

Podívali se tvým směrem, jestli to vůbec myslíš vážně. Jo, jistě, žes to myslel vážně. Na dalších třicet let setsakra vážně.

"Hmmm, embéčko. Tak nám soudruhu předlož občanku," trhne hlavou zdola nahoru technik. Předal jsi jim svůj občanskej průkaz a oni tě zapsali do pořadníku. Ten tam visel na stěně, jako veřejnej seznam odsouzenců na smrt. Měl jsi dva až tři roky na to, snít a došetřovat prachy. Barva auta a jeho vybavení tu nikoho nezajímaly.

Jednoho dne ti přišel domů telegram a v něm stálo - Vazeny soudruhu, dostavte se do naseho podniku k prevzeti vozidla, se soudruzskym pozdravem, cest praci.

Tak sis vzal v té práci dovolenou a den před tím jsi to preventivně oznámil kolegům. Koukali na tebe, jako bys šel kupovat zámek Hluboká. Ráno jsi vyrazil zase za město, vešel do Mototechny, padesát tisíc v kapse a srdce v krku. Na dvoře stály čtyři Škodovky. Tři bílé, jedna hnědá. Mám naději, svitlo ti. Zaplatil jsi a technik opět trhnul hlavou, tentokrát směrem k autům.

"Soudruhu, to třetí zleva, to je tvoje."

"To hnědý?" koktáš.

"Jo, to hnědý. Máš snad, soudruhu, něco proti tomu?" doletí k tobě otázka zpoza upatlanýho dělícího skla s provrtanejma dirkama. Odpověď tu ovšem nečeká ani uklízečka.

"No, chtěl bych spíš to bílý," žadoníš.

"Bílý nejsou soudruhu," odsekne technik a hrabe se v papírech.

"Jak, nejsou? Vždyť je vidím, ty tři tam," a ukazuješ prstem oknem na dvůr.

Technik pozvedne pomalu hlavu a podívá se ti do očí. "Jo, ty. Tak TY, ty jsou pro jiný soudruhy. Chápete, soudruhu." Vyká ti a mrká pravým okem.

Mrknul jsi taky a on ti dal papíry a klíče. Ani nevíš, jestli jsi šťastnej.

"Jardo," volá "ukaž soudruhovi jeho auto, to hnědý".

Jarda, dvorní profík, tedy s tebou došel k autu. Vzal si od tebe pravačkou celou od šmíru klíče a sedl si za volant. Tak jak byl, v montérkách. Ty vedle a on s tebou objel barák. Pak zastavil a řekl "Dobrý, co? Dělo."

"Jo, dělo," vypadlo z tebe.

Vystoupil jsi, obešel auto a vzal sis od Jardy klíče. Uvnitř sebe pachuť mědi a ani sis nedovolil slůvkem naznačit, že chybí jedna ozdobná chromová poklice.

"Tak, honem honem, zavírám bránu" volá na tebe Jarda.

Poskakuješ ven a máváš Jardovi na rozloučenou. Hledáš přes umaštěný sklo svého snu Jardovo oči. Kašle na tebe jak na tuhle práci…

Tak takhle se tu tehdy dodávala auta. No vidíš, a dnes, dnes těm komoušům stoupají volební preference, a mě z toho tlak.

P.S. Příště trochu počtů.

Žádné komentáře